Med je potravina s mimořádnými vlastnostmi a účinky

Med je potravina s mimořádnými vlastnostmi a účinky Význam chovu včel nespočívá pouze v získávání a zpracování včelích produktů. Ty tvoří pouze asi jednu desetinu užitné hodnoty včel. Hlavní a nezastupitelné místo má včela v přírodě jako opylovatel kulturních i planě rostoucích rostlin. Včela je výlučným nebo převážným opylovatelem mnoha rostlinných druhů. Významná je i zvláštní vlastnost včel, kdy v době sběru nektaru včely navštěvují pouze jeden druh květů. Toto zabraňuje mezidruhovému křížení rostlin. Kdyby z naší přírody vymizely včely, vymizely by současně s nimi desítky druhů rostlin, které jsou na opylení včelou závislé. A právě tato služba přírodě tvoří podstatu významu chovu včel. Je to činnost, která se nedá nijak změřit, nedá se finančně ohodnotit a vyčíslit, je to práce, kterou včelaři bez nároku na peníze věnují všem. A odměnou jim za to je morální ohodnocení a teprve potom zisk ze včelích produktů.

Využití včelích produktů má velice dlouhou tradici. Prakticky tak dlouho, jak dlouho zná člověk včely, snaží se jejich produkty využívat ve svůj prospěch. Zpočátku se tak dělo nevědomky, později na základě generacemi ověřených zkušeností byly včelí produkty zařazovány do prostředků lidového léčitelství. Teprve poměrně krátkou dobu jsme svědky toho, že se o včelí produkty zajímají i vědci – lékaři, biologové, farmaceuti, chemici – a snaží se zjistit podstatu jejich příznivého účinku na lidský organismus.

Včelí produkty můžeme podle jejich původu zařadit do dvou skupin. Do první patří rostlinný materiál, který včely sbírají ve volné přírodě, obohacují o látky vlastního těla nebo jinak upravují a přinášejí do úlu. Sem patří: med, propolis a pyl. Druhou skupinu tvoří ryze včelí produkty, tzn. látky, které včela přímo vyrábí ve svém těle a dává ve prospěch celého včelího společenstva. Mezi tyto látky řadíme: vosk, mateří kašičku a včelí jed. Tím jsme si vyjmenovali všech šest základních včelích produktů.

Nejznámějším včelím produktem, který dobře znají i nevčelaří, je med. Ve smyslu potravinářského zákonodárství mnoha evropských zemí je stanovena pro med jako potravinu definice. Nejnovější znění této definice uvádí, že medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, která je vytvořena společenstvím včel z nektaru nebo medovice z živých částí rostlin, kterou včely sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají zrát v plástech.

Z toho tedy vyplývá, že med – ať již květový nebo medovicový – není prostým roztokem cukrů, ale že je to jakýsi extrakt rostlinné šťávy obohacený o vše, co rostlina získává z půdy, z vody a ze vzduchu. Nepřekvapí nás tedy, že se v medu setkáváme s mnoha minerálními látkami, vitamíny, rostlinnými silicemi, aromatickými látkami, bílkovinami, tuky a celou řadou jiných látek.

Podle původu lze velmi zhruba med rozdělit na med květový, tj. světlý a medovicový med tmavý. Květový med získává včela na květních i mimokvětních nektariích rostlin. Tento med kromě světlé barvy obsahuje i mnoho bílkovin rostlinného původu. Medovicový med vzniká jako vedlejší produkt činností některých mšic. Tyto mšice nabodávají listy nebo jehlice stromů, vysávají rostlinnou šťávu a zužitkují z ní pro svoji potřebu pouze bílkoviny. Zbylou rostlinnou šťávu, velmi bohatou na cukry, vystřikují ve formě kapének na povrch listů nebo jehlic. A právě tyto kapénky sbírají včely jako medovici. Medovicový, někdy zvaný též lesní, med je tmavý, silně aromatický, obsahuje minimálně bílkovin, ale zato hodně rostlinných silic. Pokud by přicházela v úvahu diskuze o tom, který z těchto medů je kvalitnější, lze odpovědně říci, že oba tyto medy, pokud nejsou nějakým způsobem narušené, jsou správně vytočené a uskladněné, jsou i stejně hodnotné. Vyšší obsah bílkovin v květových medech je výhodný všude tam, kde je zapotřebí vysokého přísunu bílkovin. Květové medy jsou tedy vhodné pro děti, pacienty po těžkých operacích nebo úrazech – všude tam, kde je nutnost rychlé obnovy tkání. Světlé medy jsou i lépe stravitelné a nezatěžují tolik zažívací trakt jako medy tmavé. Naopak medovicové medy jsou zvláště vhodné pro lidi s vleklým nebo akutním onemocněním dýchacích cest, pro nízký obsah bílkovin jsou tyto medy velice vhodné pro pacienty s onemocněním ledvin apod.

Jak v praxi vypadá získávání medu včelou? Do přírody vylétá včela létavka. Je to včela, která již svým věkem dospěla k práci ve volné přírodě. Včela získává květový nektar nebo listovou medovici a plní jimi medový váček, který představuje rozšíření zažívací trubice před žaludkem. Již při tomto prvním kontaktu se sbíraným rostlinným materiálem provádí včela dvě důležité činnosti. Při sběru přidává k nektaru nebo k medovici výměšky svých vlastních trávicích žlázek. Tyto výměšky obsahují enzymy. Enzymy jsou látky, které startují řadu chemických reakcí, které štěpí nevstřebatelné složité cukry na vstřebatelné jednoduché cukry. Tím začíná proces zrání medu. Druhá činnost byla objevena teprve nedávno. Spočívá v tom, že včela aktivně dokáže z nasbíraného nektaru odfiltrovat škodlivé látky – zbytky pesticidů, těžké kovy a rezidua nejrůznějších škodlivin. Nečiní tak s úmyslem chránit člověka, ale snaží se přinést do úlu nektar, na kterém bez problémů přezimuje celé včelstvo a na kterém bude vychována celá nová zdravá generace včel. Odfiltrované látky jsou potom ukládány v jedovém aparátu včely. Je to skutečnost, na kterou se přišlo celkem náhodou. Vědci totiž zkoumali na obsah škodlivých látek vzorky medu, pylu a vosku z ekologicky různě zatížených oblastí. Zatímco obsah škodlivin v pylu a vosku přesně kopíroval míru znečištění jednotlivých oblastí, vzorky medu ze všech oblastí byly, co se týče obsahu těchto látek, zhruba stejné. To znamená, že ani med z ekologicky značně zatížených míst neobsahoval více škodlivých látek nežli med z ekologicky čistých oblastí. Dalším cíleným výzkumem byla potom ověřena aktivní účast včely při detoxikaci medu.

Včela létavka po naplnění medného váčku nektarem nebo medovicí přilétá zpět do úlu. Jenom pro zajímavost lze uvést, že k naplnění medného váčku musí včela navštívit asi tisíc květů. Po příletu do úlu předává obsah medného váčku včela létavka úlovým včelám. To jsou mladé včely, které svým věkem ještě nedospěly k práci ve volné přírodě a jsou pověřeny prací v úlu. Tyto včely odebírají nabízený nektar, obohacují jej o další výměšky svých trávicích žláz a hlavně z něj odpařují vodu. Na zpracování obsahu jednoho medného váčku se podílí deset až dvanáct mladých včel. Po odpaření dostatečného množství vody můžeme již hovořit o přeměně nektaru v med. Tento včely nastříkávají ve formě kapének na stěny buněk v plástech. Jakmile je buňka do určité výše zaplněna medem, je zpravidla víčkována čistým panenským včelím voskem. V tomto okamžiku se z medné buňky stává ideální konzerva, která chrání svůj obsah před vzdušnou vlhkostí, znečištěním a umožňuje nerušený průběh zrání medu. Je to ale právě i ten okamžik, kdy nastupuje včelař a nastává medobraní. Již během prvního kontaktu včelaře s medem může dojít ke znehodnocení medu. V tomto případě se tak děje tím, že včelař vytočí nezralý med, tj. med s vyšším obsahem vody. Obsah vody v medu se pohybuje od 14 % do 23 %, medy s obsahem vody nad 25 % lze již označit jako medy nezralé. Naše potravinářská norma připouští v medu 20 % vody. Pokud se vytočí med s více, než 25 % vody hrozí nebezpečí, že med zkvasí. A zkvašený med – kromě výroby nevařené medoviny se již nehodí k ničemu. Včelař, vytáčející med, se může o zralosti medu přesvědčit jednoduchou zkouškou. Zamedovaným plástem prudce trhne, a pokud med nevystříkává ve formě kapének volně z buněk, jde o med zralý, vhodný k vytáčení.

Nejdůležitější složkou v medu jsou cukry. Cukry obsažené v medu jsou totiž pro včelu jediným zdrojem energie. Energie pro let, pro práci v úlu, pro rozmnožování, pro život vůbec. Cukrů je v medu celá řada. Od cukrů jednoduchých, které se nemusí štěpit a jsou okamžitě připraveny k využití, až po cukry složité, které ke svému rozštěpení potřebují mnoho času a mohou být tedy využity až mnohem později. Právě tento časový posun ve využití jednotlivých cukrů je pro lidské tělo velmi příznivý. Kdybychom měli možnost stanovit hladinu cukrů v krvi po požití medu a po požití řepného cukru, viděli bychom patrný rozdíl. Řepný cukr musí totiž v celém svém objemu projít játry, kde se štěpí na využitelné jednoduché cukry. Křivka by tedy představovala po určité časové prodlevě, potřebné k rozštěpení sacharosy náhlý a prudký vzestup hladiny cukrů v krvi a po krátké době prudký pokles až pod optimální mez. Kdybychom totéž měření provedli po požití medu, křivka by zaznamenala okamžitý vzestup hladiny cukrů, tak jak jsou do krve okamžitě vstřebány cukry jednoduché, pokles hladiny by však byl velice pomalý a pozvolný, tak jak jsou do krve dodávány další a další rozštěpené cukry. Z toho vyplývá, že slazení medem je pro lidský organismus daleko méně zatěžující a je mnohem přirozenější.

Převážnou část cukrů v medu tvoří cukry jednoduché. Jde hlavně o glukózu (cukr hroznový) a fruktózu (cukr ovocný). Tyto jednoduché cukry jsou u člověka rychle vstřebány ze žaludečního obsahu do krve a rozváděny k buňkám, které je potřebují. Jednoduché cukry v medu slouží tedy jako okamžitý zdroj ztracené energie. Na vzájemném poměru glukózy a fruktózy také záleží, za jak dlouho přejde med ze stavu tekutého do stavu tuhého. Tuhnutí neboli krystalizace medu je přirozeným projevem jeho zrání. Každý neporušený med musí po čase ztuhnout. Záleží jenom na vzájemném poměru jednoduchých cukrů, za jak dlouho se tak stane. Květové medy s vysokým obsahem glukózy tuhnou velice rychle, často již za několik týdnů po vytočení. Tmavé medovicové medy s vyšším obsahem fruktózy tuhnou až po několika měsících. Pokud nám však med neztuhne ani po dvou letech, je zde vážné podezření, že byl nějakým způsobem narušen, nejčastěji teplem. Pokud z nějakých důvodů potřebujeme ztuhlý med ztekutit, můžeme tak provést velice šetrným ohřevem. Velkovčelaři používají termoskříně s termostatem, menší včelaři a spotřebitelé medu mohou med šetrně nahřát ve vodní lázni. Teplota v medu by však v žádném případě neměla překročit 45 °C. Nad touto teplotou dochází k nevratnému poškození enzymů a celé řady na teplo citlivých látek, a tím k vážnému znehodnocení medu. Z medu se potom stane pouhý roztok cukrů zbavený svých dietetických a léčivých účinků. Protože ztekucování medu má svá úskalí, snaží se včelaři zabránit krystalizaci hlavně světlých květových medů i jinou cestou. Tu představuje tzv. pastování medu. Pastování medu spočívá v tom, že v okamžiku, kdy med začne krystalizovat, je několik dní opakovaně mechanicky promícháván, případně je do něj naočkován med, který krystalizuje do jemných krystalů. Výsledkem pastování medu je med krémovité nebo pastovité konzistence. Důležité je, že tento med si tuto polotekutou konzistenci už zachová navždy, dobře se odebírá z obalů, výborně se maže na chleba a – což je nejdůležitější – při jeho zpracování nemohlo dojít k jeho porušení. Všechny tyto výhody způsobují, že krémovitý (pastovaný) med si nachází mezi konzumenty stále větší oblibu a pro včelaře tento způsob zpracování představuje zhodnocení hlavně květových světlých medů. Častým dotazem je, zda je možno pro ztekucení zkrystalizovaného medu využít mikrovlnné trouby. I když lze připustit, že ztekucení proběhne velmi rychle, nelze s tímto způsobem ošetření medu souhlasit, protože dochází k poškození celé řady látek až na molekulární úrovni a dochází ke znehodnocení medu.

Pravidelnou součástí medu je řepný cukr – sacharóza. Jde již o cukr dvojný, který se musí rozštěpit v játrech a jeho využití je tedy již pomalejší a pro lidské tělo více zatěžující. Má však význam pro plynulost dodávky cukrů do krve. Jeho množství v medu je limitováno, vyšší procento řepného cukru budí podezření z narušení medu cukerným sirupem.

Dále jsou v medu složitější a složitější cukry, které potřebují pro své rozštěpení a využití stále více času. Dostáváme se až ke skupině cukrů tak složitých, že pro krátkou dobu pobytu v lidském zažívacím traktu se nikdy nerozloží až na využitelné cukry jednoduché, ale tyto složité cukry – dextriny – mají značný hojivý vliv na lidskou kůži a sliznici. Toto znaly již naše prababičky a na nehojící se rány, spáleniny, hnisající rány přikládaly tak zvané medné náčinky. To bylo čisté plátno, na které byl nanesen med a tento obvaz se na ráně ponechal několik dní. Rána se dle dostupných svědectví rychle a bez komplikací či rozsáhlého jizvení zahojila. Samozřejmě, že s nástupem moderních medicínských metod tato praxe byla zavržena jako překonaná. V poslední době jsme však i zde – jako ostatně ve více případech – svědky toho, že i moderní medicína se pokorně vrací ke zkušenostem, které byly odzkoušeny generacemi před námi. Tak je tomu i v případě dextrinů, kdy v některých zemích se používají dextriny získané z medu k léčbě popálených. Jsou nanášeny ve formě tenké vrstvy na popálenou plochu. Spálenina se údajně nejen rychleji hojí, ale i tvorba jizev, která provází hojení spáleniny, je menší a hlavně odpadá utrpení a bolest poraněného při klasických převazech popálených ploch.

Další nedílnou součástí medu jsou minerální látky. Jejich množství závisí na původu medu a obecně platí, že medovicové medy jich mají více. Váhově minerálních látek není v medu mnoho. Jsou v něm obsaženy pouze v tzv. stopovém množství. Na druhé straně – kromě selenu – se v různých druzích medu vyskytují téměř všechny známé přírodní prvky. Je to logické, když si vzpomeneme, že med je vlastně výtažkem rostlinné šťávy, obohacené o vše, co rostlina získává. Pouze selen, na který jsou naše půdy velmi chudé, v žádném z medů zjištěn nebyl.

Ostatní prvky Mendělejevovy soustavy se však v medu nacházejí pravidelně. Tedy to, co v lékárnách za drahé peníze kupujeme jako tzv. stopové minerální látky, je v dostatečné míře obsaženo v medu. Největší podíl připadá na draslík (kalium). Je to prvek, který v lidském těle hlídá hospodaření s vodou. Jakmile se nějakým způsobem ztrácí tekutina – ať již silným pocením, zvracením, průjmem nebo nadměrným užíváním léků na odvodnění – ztrácí se z těla i draslík. Jeho ztráta je signalizována zdravotními potížemi. Při menší ztrátě dochází ke svalové únavě a k bolestem svalů. Je to stav známý např. po chřipce, při které dochází k pocení a svalová bolest je přítomna téměř vždy. Pokud ztráta draslíku pokračuje, aniž by byla zpětně hrazena, dochází ke svalovým křečím. Nejznámější jsou noční křeče lýtkových svalů. Samozřejmě, že při tomto příznaku musí lékař nejdříve vyloučit např. vleklý zánět nervů při cukrovce, cévní onemocnění atd., ve více než polovině případů však tyto křeče mizí po podání draslíku. Pokud zanedbáme i takto závažný varovný příznak, může dojít až k poruchám srdeční činnost, protože i srdeční sval dostatek draslíku pro svoji činnost potřebuje. Jako zdroj ztraceného draslíku může sloužit celá řada potravin. Je to samozřejmě med, dále banány, čokoláda, kakao. Konzumenti piva se nedostatku draslíku bát nemusí – pivní kvasnice jsou na tento prvek velice bohaté. Je na místě připomenout ještě jeden významný zdroj draslíku, který je zvláště vhodný pro malé děti. Je to kompotová šťáva. Při kompotování ovoce teplem se narušují rostlinné buňky a draslík, který byl dosud vázán v těchto buňkách, je vyplavován do kompotové šťávy. Takže malým dětem při horečnatých onemocněních, zvraceních, průjmech je vhodné podávat vedle čaje s medem i kompotovou šťávu, která je jednak osvěží, jednak jim doplní ztracené kalium. Pokud jako zdroje draslíku nestačí potraviny, je třeba organizmu dodat kalium ve formě léků.

Dalším důležitým prvkem je vápník (kalcium). Ten – společně s fosforem – hlídá pevnost některých tkání v lidském těle, např. kostí, chrupavek, zubní skloviny, úponů některých velkých svalů a šlach. V této souvislosti je nutno zmínit jednu nepravdu, která bývá často šířena i lékařskou veřejností. Někteří zubní a dětští lékaři nedoporučují maminkám podávat dětem med proto, že se domnívají, že med poškozuje zubní sklovinu dětského chrupu. Jako příklad uvádějí mléčné zuby zbavené skloviny pod názvem „medové zoubky“. Že by toto závažné poškození dětského chrupu mělo být způsobeno právě medem, nebylo však nikdy dokázáno.

Na základě třech tvrzení je možno tento nesprávný názor vyvracet.

• Má-li být v lidském těle využit řepný cukr (běžná součást všech sladkostí, bonbónů, cukrovinek), musí být k jeho metabolizaci z těla uvolněn vápník a fosfor. U dětí jsou tyto prvky nejrychleji uvolňovány právě ze zubní skloviny, která se tímto stává méně pevnou a podléhá poškození. Pokud dítě užívá potraviny s medem, med si nese tyto prvky v dostatečném množství s sebou a sklovina o ně nemusí být ochuzována.

• Druhým argumentem je přímé protibakteriální působení medu v dutině ústní. Pravidelnou součástí medu je totiž peroxid vodíku jako rozkladný produkt některých složitých cukrů. A víme, že právě tento peroxid dovede ničit bakterie nebo zastavovat jejich růst, a tím přímo působí proti zubnímu kazu.

• Třetí argument je nejlogičtější – pokud lidstvo neznalo uměle vyráběný řepný cukr a sladilo pouze medem, neznalo zubní kaz. Teprve s mohutným nástupem používání průmyslově vyráběného řepného cukru narůstají přímo úměrně s jeho zvyšující se spotřebou i problémy s naším chrupem.

Hořčík je prvek, který v poslední době často dáván do souvislosti s hladinou cholesterolu v krvi. Velice obecně se dá říci, že správná hladina hořčíku v krvi pomáhá udržet optimální hladinu cholesterolu. Tím se z hořčíku stává prvek, který má velice úzký vztah ke kornatění tepen a vzniku arteriosklerosy.

Železa je v medu rovněž jen tak zvané stopové množství, je zde ale přítomno v takové podobě, že je lidským organismem téměř stoprocentně využitelné. Železo je pro člověka důležité pro novotvorbu červených krvinek. Červená krvinka přežívá v krvi asi tři týdny, potom je odbourána a musí být vytvořena nová. Aby bylo vytvořeno dostatečné množství plnohodnotných červených krvinek, musí být v lidské krvi stále dostatečná nabídka železa. Pokud tak není, vzniká tak zvaná chudokrevnost /anemie/ z nedostatku železa. Ta je i dnes poměrně častá u dospívajících v pubertě, u žen se silným měsíčním krvácením, ale velmi často se s ní setkáváme i u pacientů, kteří se léčí pro nádorové onemocnění ozářením. U všech těchto ohrožených skupin dokáže pravidelné užívání medu a vitaminových preparátů udržet krevní obraz na přijatelných hodnotách.

Bílkoviny v medu mají dvojí původ. Jednak to jsou bílkoviny rostlinného původu, které jsou součástí pylových zrn, dále pak bílkoviny živočišné, které pocházejí z výměšků trávicích žláz včel. Pro výživu včely je med jako zdroj bílkovin bezcenný – bílkovin je zde velice málo a jako zdroj bílkovin včele slouží pyl. Rovněž pro výživu člověka je v medu bílkovin zanedbatelné množství. Je však nutno bílkoviny zmínit, protože mohou být nositeli alergie – přecitlivělosti na med. Ta se u člověka může projevit otokem rtů a jazyka po požití medu, rovněž i průjmy nebo svědivou vyrážkou na těle. Alergiků na med je poměrně velice málo, protože med jako potravina v našich zemích je po mnoho generací přirozenou součástí stravy. Přesto je nutné toto úskalí znát a člověka, který je na med alergický, varovat i před požitím medoviny nebo medových perníčků.

Dále je v medu obsažena celá řada přírodních látek, které z něj tvoří výjimečnou potravinu, která obsahuje harmonicky vyváženou směs látek podporujících obranyschopnost, upravující celou řadu pochodů v lidském těle. Jsou to různé rostlinné enzymy a hormony, rostlinná barviva, silice, aromatické látky, vitaminy, flavonoidy, koloidy a podobně. Není cílem tohoto sdělení rozebírat dopodrobna obsah těchto látek. Jedná se pouze o zdůraznění toho, jak bohatou směs nejrůznějších látek med obsahuje. Přítomnost všech těchto látek med obohacuje a je v medu vítána. Tvoří z medu vysokoenergetickou potravinu s významnými dietetickými účinky a harmonicky vyváženou směsí doprovodných látek s příznivým účinkem na lidské zdraví.

Avšak v medu jsou i látky, které tam příliš rádi nevidíme, ale které se – ať již našim přičiněním nebo i bez něho – do medu dostávají. Jde o cizí příměsi a rezidua. Cizí příměsi jsou pravidelnou součástí každého medu bez ohledu na jeho původ. Jsou to například již zmíněná zrnka pylu, která se při sběru nektaru do něj náhodně dostanou, mohou to ale být i zrnka prachu, zárodky plísní, hub, kvasinek, bakterií. V medu bylo náhodně zjištěno až několik desítek druhů mikroorganismů. Na druhé straně však nikdy nebyla popsána infekce, která by pocházela z medu a v minulosti byl med hojně využíván jako konzervační a desinfekční prostředek. Med totiž v důsledku osmotického spádu dokáže odebrat těmto zárodkům vodu a vysušit je natolik, že pokud se tyto dostanou do prostředí, které je již pro ně vhodné, nejsou schopny se dále rozmnožovat. Navíc peroxid vodíku, který je pravidelnou součástí medu, tuto desinfekční schopnost medu umocňuje. Nepřekvapí nás tedy, že med je jednou z mála potravin, které bez jakéhokoli konzervačního prostředku nebo zásahu při správném skladování vydrží i několik let, aniž by cokoli ztratil ze své hodnoty. Snad kromě slivovice tuto schopnost jiná potravina nemá.

Schopnosti potlačit růst choroboplodných zárodků využívali v minulosti naši předkové i při daleko kurióznějších příležitostech. Například tělo makedonského vojevůdce Alexandra Velikého, který zahynul při svých výbojích daleko od domova, bylo třeba dopravit do vlasti, kde měl být s příslušnými poctami pohřben. Úkol to byl – vzhledem ke vzdálenosti a teplému podnebí – obtížný, a proto ke konzervaci těla zemřelého byl použit osvědčený prostředek – med. Tělo padlého bojovníka bylo jednoduše zalito medem, přepraveno domů a zde nabalzamováno, aniž by jevilo známky rozkladu.

Poněkud složitější situace je v případě reziduí. Rezidua – česky zbytky – jsou pozůstatky látek, které znečišťují, naše životní prostředí, dostávají se do lidského organismu a zde mohou nějakým způsobem škodit. Těchto látek je se vzrůstajícím znečištěním našeho životního prostředí stále více. Do lidského těla se dostávají nejen potravou, ale i vodou, kterou pijeme, vzduchem, který dýcháme, dokonce i neporušenou kůží. Proto je prakticky nemožné se jejich přítomnosti vyhnout. Jedinou možnou cestou, jak omezit jejich množství, je radikální změna ekologického chování a myšlení nás všech. Ale to je námět pro jiná sdělení. Nás v souvislosti se včelími produkty zajímají látky, které se mohou – ať již našim přičiněním nebo ne – dostat do medu, pylu, vosku. Ve včelích produktech nejvíce sledovanými jsou rezidua akaricidů. Jsou to zbytky léčiv, která jsou používána proti roztočové nákaze včel – varroáze. Toto onemocnění ohrožuje včelstva v našich zemích zhruba od počátku osmdesátých let. Jakmile se tato nákaza objevila v Evropě, různé země k ní zaujaly odlišný postoj. Například Rakousko, které je známým zastáncem ekologie, odmítlo zpočátku chemický způsob boje s touto nemocí. Výsledkem byl katastrofální úhyn včelstev v Rakousku v důsledku varroázy v zimě l986, kdy rakouští včelaři přišli až o 60 % svých včelstev. Tímto drastickým pokusem bylo ověřeno, že čistě biologický způsob boje s varroázou není možný. V současné době se v Rakousku léčí podobnými preparáty jako u nás a možná i radikálněji. Druhým extrémem je ale nadměrně časté vnášení léčiv do včelstev, se kterým se setkáváme v zemích s teplejším podnebím a tedy i příznivějšími podmínkami pro rozvoj roztoče Varroa destructor. Tak například v Bulharsku se léčí l4 x ročně, v jižněji položených zemích asi 24 x a krajním příkladem je Izrael, kde se léčivo vnáší do včelstva až 50 x ročně. Velký počet ošetření je způsoben jinými teplotními podmínkami, kdy včely nemají dlouhou vegetační přestávku v plodování jako v našich zeměpisných šířkách a tedy i roztoč se ve včelstvu množí prakticky po celý rok. Tedy prakticky každý týden se provádí ošetření včel léčivem proti varroáze. Výsledkem je, že z těchto zemí odmítají vyspělé evropské země odebírat med právě pro vysoký obsah reziduí akaricidů (zbytků léčiv proti roztoči) v medu. Náš med je po této stránce na tom velice dobře. Ihned po zjištění této nebezpečné nákazy u nás se úkolu řídit léčení a sledovat celou situaci ujal Výzkumný ústav včelařský, který ve spolupráci se Státní veterinární správou vypracoval metodiku léčení, způsob sledování promoření v jednotlivých oblastech a zahájil výrobu a distribuci účinných léčiv. Díky tomuto unikátnímu postupu, který nám – bez nadsázky – závidí všude ve světě, se podařilo jednak udržet poměrně nízkou intenzitu nákazy našich včelstev a zároveň ochránit med natolik, že je prostý reziduí léčiv. Neznamená to, že zbytky léčiv v medu se absolutně nevyskytují, ale jsou zde v tak malém, podprahovém množství, že běžnými laboratorními metodami je nelze zachytit. V naší republice se včelstva ošetřují proti varroáze třikrát, maximálně čtyřikrát ročně, najednou na celém území a účinnost ošetření je zpětně sledována vyšetřením všech včelstev na spad roztočů po posledním ošetření. Díky tomuto postupu, a hlavně díky kázni a disciplinovanosti všech chovatelů včel, se daří u nás tato nebezpečná nákaza udržet v přijatelných mezích. A z tohoto důvodu je o náš med velký zájem v zahraničí, protože prakticky všechny ostatní medy – včetně slovenského a německého – rezidua léčiv obsahují v mnohem větší míře. Dokonce se setkáváme se situací, že u nás vyprodukovaný med je vykupován komerčními včelaři do kontejnerů, vyvážen do Německa a zde prodáván jako pravý německý a ekologicky nezávadný med. Na jedné straně by to pro nás mohlo být jakési zadostiučinění a důkaz, že náš med je v pořádku, ale asi úplně spokojeni budeme moci být tehdy, až se v Německu bude prodávat český med ve sklenicích s označením Český med. Jak dlouho se tato pro nás příznivá situace v exportu našeho medu udrží, záleží ale pouze na pečlivosti všech chovatelů včel u nás. Vždyť nejde jen o to dobře med vyvážet, ale hlavně o vědomí, že svým dětem, rodině, známým, všem konzumentům medu je poskytována jen vynikající a nezávadná potravina.

Aby med i v domácích podmínkách zůstal co nejdéle kvalitní a aby se předešlo jeho znehodnocení, je třeba dbát některých pravidel při skladování medu. Med je možno dlouhodobě uchovávat pouze v inertních obalech, to je takových, jejichž povrch nereaguje s kyselinami v medu. Nejvhodnějším materiálem je keramika a sklo. V hliníkových konvích, které včelaři běžně používají, je doporučeno med uchovávat pouze krátkodobě – tyto konve slouží spíše k přepravě medu ihned po vytočení. V poslední době se stále více objevují na trhu velkoobjemové nádoby z nerezu, které jsou však menším včelařům jen obtížně finančně dostupné. Med je vhodné uchovávat při teplotách zhruba od 5 – 20 ˚C, neměl by být vystaven mrazu ani vysokým teplotám. Měl by být uchováván v temnu (na světle se ničí celá řada důležitých látek) a při nízké vzdušné vlhkosti, aby se zabránilo nasávání vody medem a tím se předešlo zkvašení medu. I proto by nádoby s medem měly být uzavřené. Med velice rád přejímá pachy z ovzduší, proto by se neměl skladovat v dílnách, kde jsou barvy a ředidla, v garážích, kde je benzín a nafta, ale neměl by být uložen ani ve sklepě současně se zeleninou, jejíž vůni ochotně přejímá. Při správném skladování med bez vážnějšího porušení vydrží i několik let, přičemž jeho ztuhnutí není vůbec na závadu.

Spotřeba medu na osobu je v naší republice velice nízká – asi 40-60 dkg ročně. Ve vyspělých evropských zemích je až třikrát vyšší. Máme-li tedy na zřeteli zdraví naší populace, je jasné, že nejen včelaři, ale všichni propagátoři zdravé výživy mají za cíl opět med vrátit na stůl každé domácnosti. Med byl pravidelnou potravinou téměř každé domácnosti, byl vysoce ceněnou potravinou a pochutinou, které byl a je připisován i léčivý účinek. To předurčuje med k pravidelnému užívání jednak z důvodů předcházení nemocem, jednak z něj tvoří vhodnou potravinu, jejíž léčivé účinky můžeme s výhodou využít jako doplňku léčby u některých chorob.

Pokud si tedy chceme co nejdéle zachovat pevné zdraví a vsadíme na prevenci, doporučuje se užívat denně jednu polévkovou lžíci medu. Protože med ale obsahuje poměrně silné kyseliny dráždící sliznici jícnu a žaludku, není pro někoho příjemné užívat med přímo ze sklenice. Takto užitý med může někdy vyvolávat pálení žáhy, jindy je nepříznivě vnímána jeho vysoce sladká chuť. Proto je vhodnější používat denně med rozpuštěný v nějaké tekutině. Existuje způsob rozpouštění medu ve slivovici, který je značně oblíben zejména na Moravě a jistě pravidelné užití tohoto \"elixíru dlouhověkosti“ v přiměřené dávce může působit blahodárně. Mnoho lidí ale nesmí nebo nemůže konzumovat ráno nalačno ani malou dávku alkoholu. Proto jsou i jiná doporučení. Záleží na zdravotním stavu a zdravotních problémech. Pokud máme potíže stran zažívání, to je nechutenství, nadýmání, vleklý zánět nebo vředy sliznice žaludku, dvanácterníku nebo sliznice tlustého střeva, dále při onemocnění jater, žlučníku a žlučových cest, při úporné zácpě nebo naopak vleklém průjmu – zde všude se doporučuje užívat med ráno nalačno asi půl hodiny před snídaní rozpuštěný ve vlažné vodě. V praxi to lze tedy provést tak, že ráno vstanu, připravím si takovouto medovou vodu (pozor na teplotu vody) a nalačno vypiji. Potom se teprve věnuji osobní hygieně a přípravě snídaně. Pokud někdo má problémy spíše neurotického charakteru jako nespavost, nervozitu a předrážděnost, neklidný spánek – potom je lépe denní dávku medu přesunout na večer před odchodem na lůžko. V tomto případě lze s výhodou rozmíchat lžíci medu ve vlažném mléce, protože bílkoviny mléka částečně med váží, med se vstřebává pomaleji a jeho zklidňující účinek je dlouhodobý. Bez problémů lze podávat denně med i dětem. Je třeba jen zvážit, od jakého věku dítěte je náhrada cukru medem žádoucí. Jistě – kolik odborníků, tolik názorů. Uznávaná odbornice v oboru včelařství, učitelka včelařství se specializací na včelí produkty a apiterapii a praktická lékařka MUDr. Jana Hajdušková zastává zásadu, že med může začít dostávat malé dítě tehdy, když přestane být kojeno a přechází na pestřejší stravu. Pokud bychom sladili nápoje medem i kojenci, vzniká nebezpečí, že dítě začne upřednostňovat sladkou chuť medu a začne odmítat mateřské mléko, což by jistě nebylo dobré. Jakmile ale přejde na pestřejší stravu, není důvod, proč dítěti nepřislazovat čaj nebo ovocné šťávy medem. Pokud pak již dítě bude starší a osvojí si zásadní hygienické návyky jako čištění zoubků před spaním, lze med zařadit do pravidelného jídelníčku v doporučené dávce jedné čajové lžičky medu denně a po desátém roce věku lze podávat již množství medu denně stejně jako dospělým.

To, že med je vedle svého účinku na posílení imunitního systému a vedle nesporného příznivého vlivu na zažívání i vynikajícím zdrojem okamžité energie při fyzickém nebo psychickém vyčerpání, znají lidé již dlouho. Připomeňme si, že med obsahuje převážně jednoduché cukry, které se nemusejí štěpit v játrech, okamžitě přecházejí do krve a jsou rozváděny k buňkám, které je neprodleně využívají. Této vlastnosti medu v minulosti s úspěchem využívali sportovci. Před druhou světovou válkou naši gymnasté v předolympijské přípravě užívali zvláštní koktejl, složený z mléka, medu, citrónu a žloutku. Jistě to bylo rozumnější než dnešními sportovci užívaná anabolika, která trvale a těžce poškozují organismus vrcholového sportovce. Horolezec Edmund Hillary, který pokořil Mount Everest, nesl sebou na závěrečnou a nejobtížnější část výstupu právě med. Protože sám choval včely, jistě věděl, že právě med mu rychle dodá ztracenou energii a přitom co nejméně zatíží zažívací trakt. Podávání medu je též známou skutečností na dostihových kláních, kdy koním před závodem je podáván z výše uvedených důvodů právě opět med. Takže proč si nedopřát po namáhavé fyzické či psychické práci lžíci medu. Rychle dodá energii, uklidní předrážděný nervový systém a jistě to vše provede šetrněji a přirozeněji než hrst medikamentů nebo alkohol.

Lidstvo po celou dobu své existence hledá zázračnou látku nebo prostředek, který by umožnil dožít se nejen vysokého věku, ale i ve stáří být aktivní a radovat se plně ze života. Je známa celá řada doporučení a dobře míněných rad. Doktorku Hajduškovou a s ní řadu včelařů a spotřebitelů medu velmi zaujal jeden návod na dlouhověkost, který je znám již téměř 24 století. Je to nápis, který pochází ze 4. století před naším letopočtem a byl nalezen na průčelí chrámu. Posuďte sami, kolik toto doporučení má co říci i dnešnímu modernímu, uspěchanému a civilizací usmýkanému člověku. Toto doporučení zní asi takto: „Nerozčiluj se, jez mléko s medem, pěstuj divadlo, gymnastiku a dožiješ se klidného vysokého stáří.“

Zpracoval kolektiv pracovníků sekretariátu ústředního výboru Českého svazu včelařů, vydavatele publikace „Včelí produkty očima lékaře“. Její autorka MUDr. Jana Hajdušková udělila laskavé svolení s užitím jejího díla.